Příběh k BiteFightu
Začátek konce
Zapadlo slunce.
Roderick, strážce u západní brány, tiše kouřil cigaretu a v teple svého strážního domku pozoroval ztemnělou ulici. Byla to jatka, ale nakonec toho vlka zahnali. Zemřelo pět strážců, mezi nimi i Eridal, jeho přítel z dětství. Proč sakra on? Těla jsou v márnici, odpočívají v pokoji. Přesto, bylo to zvláštní.
Zabušení na bránu.
Roderick zahazuje cigaretu a otevírá špehýrku malých postranních dvířek.
"Kdo tam?" ptá se, vida podivnou postavu zahalenou v kápi černé jako okolní noc.
"Jsem cizinec," zašeptá hlas zpoza dveří, "cestuji po světě a rád bych složil znavené nohy ve vašem městě."
"To sis, kamaráde, vybral blbou dobu. Brány jsou od západu do východu slunce zavřeny," ano, chtěl ho poslat pryč, chtěl mu říci táhni, ale… "počkej, otevřu ti, ale nesmíš mě nikde prásknout."
"O to se nebojte," zašeptá hlas.
Zavrzání, brána se otevírá.
Tiché kroky, hrůza, která probíhá unaveným vojákovým tělem, lesk bílých tesáků, bodavá bolest v krku, temno, tma, smrt …
Farář Arion utíkal ztichlou cestou mezi hroby, opět uslyšel to zavrčení, tentokrát zprava. Cítil srdce až v krku.
"Mocný Tharkarie, ochraňuj svého p-," a více říci nestihl, dvě ohromné tlapy mu rychlým pohybem prakticky urazily hlavu.
Nádech. Výdech. Nádech.
"Probuď se."
Nádech!!!
Roderick otevřel oči. Viděl. A viděl jako nikdy dříve, vše ostré, vše světlé, ačkoliv mu jeho smysly říkaly, že je v naprosté tmě. Viděl i svého tvůrce. Cítil tu sílu, která mu proudila žilami, cítil touhu, cítil žízeň, ach, neskutečnou žízeň.
"Napij se!" řekl mu ten hlas ze tmy. Zakousl se do natažené paže a sál krev svého stvořitele. Po nekonečně dlouhé a slastné chvíli, kdy byla proměna konečně dokončena, se odtrhl.
"Stvořil jsem tě," promluvil poutník, který do města přišel snad před sto lety, "abys mi pomohl. V lesích kolem města řádí vlkodlak, vytvořil zde za hradbami své potomstvo. Nesmíme dopustit, aby se toto město stalo citadelou lykantropů. A ty mi pomůžeš je zastavit."
"Udělám, co řeknete, mistře," byla jediná odpověď, která mohla přes jeho rty projít. Síla vampýrské krve je nezvratitelná.
Cítil že je to tady. Cítil, že jeho život právě teď dosáhl naplnění. Teď a tady. Lidé křičeli a utíkali. On stál na místě a proti němu se tyčila bestie. Velká a nebezpečná, silná. On měl na své straně rychlost a mrštnost. Náhle se mu něco mihlo hlavou, snad vzpomínka.
"Eridale?" zeptal se.
Bestie smutně kývla.
Zatřásl hlavou a rozhlédl se kolem. Jeho stvořitel právě ustupoval před dvěma vlkodlaky, další dva leželi na zemi a z jejich těl unikal neživot. Otočil se zpět na Eridala. Nebo na to, co bývalo Eridalem. Chtěl by být šťastný, chtěl by ho obejmout a říci mu: "Jsem rád že žiješ! Jsi můj nejlepší kamarád, bál jsem se, že jsem tě ztratil."
Ale neřekl to. Neřekl nic, jen pevně sevřel meč. Eridal zavyl a rozběhl se proti Roderickovi, ten vypustil ze rtů bojový pokřik, který o několik ulic dál vyděsil starou ženu tak, že jí ráno našli mrtvou s tváří svraštělou nevyslovitelným strachem. Rozběhl se proti Eridalovi. Čepele se střetly…